Jde vidět, že Švédi vážně milují přírodu. Stačí si vyjít kousek za město a ocitnete se v přírodě, kterou u nás najdete jen v Národních parcích nebo rezervacích. My jsme se tentokrát vypravili na celodenní túru po turistické trase kousek za Uppsalou, která se jmenuje Upplandsleden. Tak má noha poprvé vkročila do Přírodní rezervace Nora Lunsen. Hned po vkročení do lesa mé oči a foťák nestíhali! Tak nádherný les jsem snad ještě neviděla! Stromy, balvany a všechno na zemi bylo pokryté krásným mechem, ale ne ledajakým! Vypadalo to jakoby barevný velký huňatý koberec, na kterém většinou převládala bílá barva! Do toho v něm ještě rostly poslední modré borůvky a červené brusinky. Nádhera! Ale to bílé byly nejspíš lišejníky, které rostly v chomáčcích a tvořily tak porost, který vypadal spíše jako mech. Já jsem toto v životě ještě neviděla. To u nás nemáme! Snažila jsem se to vyfotit, ale na fotkách to nevypadá tak nádherně jako ve skutečnosti. Bylo to tam jako v pohádce a jestli jste viděli film Avatar, tak tak nějak jsem si tam připadala. Naprosto neuvěřitelný les s divnýma rostlinama, které jsem ještě nikdy předtím neviděla.

Ten den byl zase jeden z nádherných podzimních dní tady ve Švédsku. Ikdyž byla docela zima, krásně po celý den svítilo sluníčko a les hrál všemi barvami. Cesta nás vyvedla ven z lesa a šli jsme kolem luk a polí, kde jsem zase obdivovala ty jejich naprosto úžasné červené domečky. Potkali jsme dvě farmy, kde měli koníky. Cestou jsme i posbírali (= ukradli) pár jablek, naprosto nečekaně jsme se najednou ocitli na vyhlídce na jezero, které se v překladu jmenuje: jezero ohňové kladivo. Krásný severský název. :-) Den to byl naprosto úžasný. K večeru jsme došli do Knivsty, odkud jsme jeli vlakem zpátky do Uppsaly. 

 Sice je krátké, protože mi to v tom programu více nepovolilo, ale pěkné. :-) Je v něm ve zkratce (opravdu mega zkratce) ukázáno, co jsem tady zatím zažila a prožila a nějaké pěkné fotky ze Švédska. 

Create your own video slideshow at animoto.com.

Málem bych se s vámi zapomněla podělit o objev, který jsem tady učinila. Zjistila jsem, proč Švédi vypadají, tak jak vypadají. Aneb typický Švédský kluk je vysoký, hubený, má blonďaté vlasy sčesané jakoby do vlny dozadu (a hodně nagelované nebo natužené, takže vlna drží tvar). Dále uplé oblečení odshora až dolů, tzn. uplý svetřík s výstřihem do V a k tomu nejlépe barevné (teď jsou v módě červené nebo zelené) kalhoty a botky nejčastěji konversky (proti těm nic nemám) nebo nějaké elegantní kožené botky. :-) No a já jsem učinila objev, proč to takhle nosí. Je to velmi praktické ve zdejších podmínkách. Často je tady totiž velmi silný větr. Takže když jdu po ulici, tak mi moje dlouhé vlasy létají všude možně. Zvláště když jedu na kole, tak to může býti až nebezpečné, protože pokud mám vlasy v obličeji, nevidím na cestu a na auta kolem. Olala! Vlna na hlavě všechno vyřeší! Má aerodynamický tvar a s tou spoustou tužidla drží tvar za všech podmínek. Takže pokud nosíte vlnu na hlavě, vetr vám ji jen pěkně obepluje. Je to praktičtější, bezpečnější a jak mi jeden Švéd už řekl, je to sexy! (alespoň oni si to myslí).

Dále přejdeme k uplým kalhotám. U nás je to móda také, ale jen na ženských. Na chlapech to vypadá poněkud divně, řekněme přitepleně. Ale tady ve Švédsku ne! Tady to má svůj racionální význam! Říká se, že ve Švédsku je více kol než lidí. Kolo je tady nejběžnější dopravní prostředek, bez kterého se téměř neobejdete. No a jelikož já nepatřím k obdivovatelům uplých kalhot (nebo elastických legín, které tady většina holek nosí), tak mám problémy. Pokaždé, když někde jedu na kole, pokaždé si ty kalhoty ušpiním od řetázku. A nejde to vyprat! Všechny moje kalhoty mají na nohavicách černé fleky. I don't care! Doufám, že je to tady normální. Všeci přece jezdí na kole. No a to je asi hlavní důvod, proč zde i muži přešli k módě uplých kalhot. Je to velmi praktické! Já ale stejně budu radši nosit normální kalhoty s černýma skvrnama než ty jejich legíny!

Jo a víte proč se Švédi při setkání i loučení s kamarádem vždycky obejmou? Je to docela dobrý způsob, jak se nenápadně zahřít, když je venku velká zima. ;-)

Jak jsem byla nadšená ze Švédska v létě, tak teď jsem snad ještě víc. Už po dva týdny tady máme nádherné slunečné počasí a nádherný, opravdu nádherný podzim! A kupodivu neprší! Takže všem, co se do Švédska chystají radím, jeďte na konci září a začátkem října! Opravdu nádhernější podzim než tady jsem nezažila. Škoda jen, že mám tolik čtení a domácích úkolů do školy. To pak není čas chodit ven a obdivovat tu nádheru kolem. Ale každý den si to užívám minimálně seděním v kuchyni u snídaně a pohledem z okna. No není to krása?

Už ale začíná přituhovat a ranní cesta do školy se stává docela masakrózní. Ráno tu bývá mezi 0 a 5 stupni celsia. Přes den kolem 10 a často docela silný větr. V tuhle dobu tu už je úplně normální nosit zimní bundy a kabáty, šály, čepice a rukavice. Nevím, co tu lidi budou nosit v zimě. Já tady asi zmrznu. Tahle fotka je z ranní cesty do školy. Pasoucí se ovečky, zima, mlha, jinovatka. Cítíte z toho tu zimu? Brrrr.

Jeden pěkný den jsem si po škole udělala čas a zajela jsem si na kole k jezeru, do zdejších lesů a také do jedné přírodní rezervace podél řeky Fyrisan, která mi vede od školy až do města. Ještě mě nepřestaly fascinovat ty jejich červené domečky! Zvláště ty u jezera jsou tak nádherné! Jsou to hotové vily a často mají u domu nebo na zahradě zaparkovanou krásnou bílou loďku! A jde vidět, že Švédi milují přírodu, protože všude kolem domů mají stromy, někdy i lesy a nebo jezero. Nádhera. Prostě jako ve snu! A tady jsou některé fotky, které jsem cestou pořídila. No není ten domeček roztomilý? :-)

Naskytla se mi možnost, připojit se k dalším 27 Erasmákům a jet lodí na výlet do hlavního města Lotyšska, do Rigy! Na víkend jsem neměla nic naplánovaného, tak jsem neváhala, koupila lístek (nebyl ani moc drahý) a jela.

První komplikace nám nastaly, když jsme jeli vlakem do Stockholmu. Loď odjížděla z přístavu v 17:00 a museli jsme se tam dostat alespoň 45 minut předem, aby nás zkontrolovali a my se nalodili. První jsme zjistili, že náš vlak má zpoždění. Pak, když už jsme konečně vyjeli směr Stockholm, vlak zničehonic zastavil. Hlásili něco ve Švédštině, z čehož jsem rozumněla jen slovo: fika, a všichni lidi začali vystupovat. Naštěstí nám jedna stará paní plynulou angličtinou vysvětlila, že se vlak pokazil a musíme buď čekat nebo jet do Stockholmu metrem. Tak jsme vyrazili hledat metro. Do stanice, kde by měl být přístav jsme přijeli v 16:15. Vyrazili jsme proto rychle k přístavu, kde jsme už zdálky viděli čekat velkou loď. Neblahé zjištění bylo, že ta loď není naše a že jsme ve špatném přístavu. Tak jsme teda šli (utíkali) dál s nadějí, že náš přístav bude někde poblíž. V 16:30 jsme konečně našli ten správný přístav a tu správnou loď, na které už byla spousta lidí. Naštěstí nás neodmítli zkontrolovat a úspěšně jsme vstoupili na palubu velké a luxusní zámořské lodi jménem Silja Festival. 

A co následovalo dál tady asi ani nemůžu psát. Leccos napoví, že vstup na loď byl povolen až od 21 let. Představte si spoustu barů, restauraci, diskotéky a to nejdůležitější: tax free shop! Všichni čekali, až se tento obchod otevře a v ten moment věřím, že loď byla z poloviny více potopená, protože se všichni pasažéři nahrnuli na jedno místo, do obchodu s levným alkoholem. Levným s porovnání s cenami ve Švédsku. Pro nás Čechy pořád drahý. Ale tak jsme si koupili aspoň krabici piv. :-) Následovala párty v našich kajutách a v celém našem koridoru a pokračovalo se na diskotéce na lodi. Potkali jsme aj další skupinku Erasmáků ze Stockholmu. Takovou crazy plavbu jsem ještě nezažila.Poté se začalo všechno houpat. Ale nebylo to tím, že bych byla tak opilá, venku byly megavlny! Bála jsem se že budu mít mořskou nemoc, tak jsem radši pila víc, aby se mi točila hlava z piva a né z té lodi. Docela to fungovalo. Jen jedna holka z naší skupinky měla mořskou nemoc, chudák, ta si tu plavbu moc neužila. Pro mě to ale byl jeden velký zážitek. Kdo tohle ještě neokusil, tak vřele doporučuju. No a protože jsme chtěli být další den svěží a užít si Rigu, šli jsme už ve 2 ráno spát. 

V kajutě bez oken byla naprostá tma a ze spánku nás zničehonic vzbudilo chrápání z rádia a hlášení: Good morning ladies and gentlemens, it is 8:00 Litvian time, we are arriving in Riga.... bla bla bla. Za hodinu a půl jsme měli zakotvit v přístavu v Rize! Jupíííí!

Vůbec nic jsem neočekávala a byla jsem maximálně překvapena! Riga je tak nádherné město! Spousta krásných parků a historických budov! Měli jsme dokonce velké štěstí, že se zrovna konaly nějaké podzimní slavnosti. V centru bylo plno stánků, vystoupení, lidé v krojích a podobně. Počasí bylo také neuvěřitelně krásné! Z tradičně zamračeného a studeného Stockholmu jsme se během noci ocitli v krásné a slunečné Rize! A vzniklo mi další fotoalbum se stovkou fotek. Sem hodím jen pár. 

No a večer jsme zase na té stejné lodi vyrazili zpět domů s plno zážitkama a krásnýma vzpomínkama. V noci se zase popíjelo a zpívalo na karaoke. A ráno v 8 nás přivítal zamračený a studený Stockholm. Jsem moc ráda, že jsem na tento výlet jela. Bylo tam nádherně a plavba taky stála zato! ;-)

Bye! 

Tak a je to venku! 

Ve středu, hned při vkročení do třídy, jsem zažila malý šok! Měl nás ten učitel, co mi předtím koupil kafe. Tak a pravda je venku! Jsem jen pouhá studentka, která nikdy nedostane žádnou kartičku do automatu na kafe. :-/ Ještě ke všemu jsem byla ve třídě první, tak to bylo trošku trapné, když jsme tam byli osamotě. Tak jsme si zase popovídali, řeč se zavedla i o automatech na kafe na naší katedře. :-D Učitel sympaťák a dělá výzkum na ptácích, jako já. :-) Hodina s ním byla taky hodně zajímavá. Výzkum, který tu dělají je fakt promakaný. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že kočky mají rády burákové máslo. :-D

Jinak vůbec nestíhám číst tu knížku. Je to docela náročné. A nejvíc mě štve, že ostatním mým spolužákům v Olomouci ještě ani nezačala škola. To není fér! :-D

Navíc tady mám pořád někoho na návštěvě: Jirku, Zdendu, Peťu,... no, ale alespoň mi kluci šetří čas tím, že mi vždycky něco ukuchtí k jídlu. V úterý jsem s nimi byla zase ve Stockholmu. Bylo fajn. Projeli jsme se sightseeing lodičkou po městě. Hodně mě překvapilo, že hned kousek od centra mají Národní park. Takový velký park se starými stromy, na kterých např. hnízdí spousta volavek. Zpátky do Uppsaly jsme odjížděli až v devět hodin večer, takže mám krásné fotky večerního Stockholmu. Bylo to tam moc krásné. Mám to město čím dál raději. 

Taky jsem tady byla poprvé v sauně. Mám ji v areálu kolejí zcela zdarma a je moooc fajn. Budu tam chodit častěji. :-) Joo, Švédi si vůbec nežijí špatně.

Udělala jsem zkoušku ze Švédštiny! Jo!

Jinak mám už dva týdny normální školu a kvůli výletu do hor začínám krapet nestíhat. Výuka na místních univerzitách probíhá úplně jinak než jsme zvyklí doma v Česku. Myslela jsem si, že tady budu muset být povinně ve škole každý den a že to bude moc těžké, ale není tomu tak. Těžké to sice je, ale většina času je věnována domácí přípravě. Na to nejsem zvyklá a dělá mi to zatím problémy. Mám předmět Ecological concepts, který nás učí rodilý mluvčí. Dělá mi trošku problémy mu rozumět, ale snad se to časem poddá. Každou středu jen dvě hoďky máme praktické demonstrace, kdy nám různí vyučující ukazují jaký zrovna provádějí výzkum. A jinak máme celý týden na to, abychom přečetli 3 kapitoly knížky od Begona and Harpera, tj. asi 100 stran odborného anglického textu za týden. Dva týdny jsem už propásla, mám co dohánět. A každý pátek vedeme tříhodinovou diskuzi o tom, co nás v těch kapitolách nejvíce zaujalo, čemu jsme nerozuměli apod. Dneska jsem měla tuhle hodinu poprvé a nestihla jsem se dostatečně připravit, takže jsem musela hodně improvizovat. Ale zvládla jsem to. :-)

Další předmět, který jsem tady měla se jmenoval: Society, nature and change. Byla jsem na první hodině a vyučující celou dobu povídal něco o modernitě, sociologii a filozofii, strašná nuda. Za domácí úkol jsme měli přečíst nějaký text od nějakého filozofa a zamyslet se nad jakýmasi otázkama. Nuda! Děs! Běs! Hned jak ta hodina skončila, tak jsem šla navštívit studijní oddělení a změnit si tenhle předmět za jiný. Honza (další český student z mojí univerzity) mi doporučil předmět: Ethological methods and experimental design. Prý to je hodně zajímavé. Zkoumá se tam chování zvířat a dělá se tam nějaký výzkum na zvířatech v zoo ve Stockholmu a jede se také na nějakou farmu ve Švédsku atd. Problém byl v tom, že tento předmět byl pouze první dva týdny v pondělí a v úterý. První týden jsem zmeškala, protože jsem byla ještě v tom kurzu Society, nature and change. A druhý týden jsem byla v horách v Abisku. Následující dva týdny je na programu studium ve skupinách. Nikdo neví, co máme studovat a v jakých skupinách. Tak jsem napsala email vyučujícímu s otázkama, ale ještě mi neodpověděl. Tenhle kurz bude ještě zajímavý...

Jinak se mi na katedře ekologie na SLU začíná líbit. Je to nejhezčí katedra z celého kampusu. A jsou tam moc hodní a milí učitelé. Jeden mi tam hned první den koupil kafe a pokecali jsme si spolu jako kámoši. :-) Myslel si totiž, že jsem nová učitelka. Bude to zajímavé, až se znovu potkáme a on zjistí, že jsem jen pouhá studentka. :-/ 

A dneska mi další vyučující pomohla vytisknout a oskenovat nový Learning agreement (kvůli změně předmětu). Nedali nám totiž ještě kartičky, na které můžeme tisknout a kopírovat.

Jsem živá, jen s pár puchýřama na nohách, fialovým nehtem a bolavýma zádama. Přežila jsem svůj nejnáročnější výlet v životě. O víkendu jsem se s dalšími 6 kamarády vypravila na sever za severní polární kruh. Vůbec nevím proč jsem tam jela, protože fakt nesnáším zimu, ale slyšela jsem, že Abisko je nádherný Národní park a stojí za to ho vidět. Tak jsem si teda nakoupila nějaké termo oblečení a jelo se, nebo spíše letělo letadlem do Kiruny. Kiruna je jedno z větších měst na severu Švédska, připomínalo mi menší Ostravu. Je tam totiž největší důl na železnou rudu na světě, který se tyčil jako dominanta nad městem. Protože jsme měli málo času, jeli jsme z Kiruny do Abiska taxíkem. Cesta byla nádherná! Vedla většinou kolem jezer nad kterými se tyčily krásné hory se zasněženými vrcholky. Taky jsem tam viděla vůbec svého prvního soba v životě, který se procházel hned vedle cesty. Do Abiska jsme dorazili v pátek v 15:00 a čekala nás cesta dlouhá 22 km, kde se na konci měla nacházet malá chatka na přespání. Šli jsme proto vražedným tempem, skoro jsme utíkali. S těžkými batohy na zádech to byla docela makačka. Hlavně ke konci, kdy se šlo do kopce, slunce už pomalu zacházelo za hory, začínala být trošku zima a my měli před sebou ještě 6 km. Do cíle jsme došli asi v deset hodin večer, byla už tma, museli jsme jít s čelovkama a samozřejmě bylo úplně nemožné v té tmě chatku najít. Zatímco pár kluků prohledávalo okolí a snažilo se chatku najít, my ostatní jsme čekali na místě a drkotali se zimou, protože už bylo pod nulou, docela kosa. Kluci chatku nenašli, tak jsme zvolili nouzové řešení: přespání naší 7-členné posádky ve stanu pro 4 lidi. Měla jsem výhodu, že jako jedna ze dvou žen v našem týmu jsem dostala privilegium spát vevnitř. Dva lidé spali venku jen pod stříškou od stanu, kde se většinou nechávají boty a chudák Kristijonas spal v provizorně postaveném přístřešku z batohů, tyček a pláštěnky. První věc, která nás ráno po probuzení napadla, bylo, jestli to všichni přežili.... a kupodivu ano! :-) Další zjištění bylo, že máme stan asi 50 metrů od té chatky, kterou jsme v noci nemohli najít. Shit! :-D

Den 2 - sobota

Brzo ráno jsme vyrazili dál. Stavili jsme se v jedné normální chatě, kde nám řekli, že ty menší chatky jsou jen takové pohotovostní a že se tam nesmí jen tak přespávat a rozdělávat oheň se tam smí jen v případě, že vám jde o život. Naši trasu jsme proto trošku pozměnili a místo přespávání v těchto pohotovostním chatičkách, jsme museli přes noc zůstávat v normálních větších chatkách. Což nám potom náš výlet docela pěkně podražilo. Ale tam v horách nemáte jinou možnost. V noci je tam fakt silný větr a teplota pod nulou. A po celodenní cestě s batohem na zádech si nepřejete nic jiného než teplou měkkou postel a kuchyňku s vařičem, kde si můžete připravit teplé jídlo a čaj. Sobota byla osudným dnem pro Nicka, který si natáhl sval na chodidle a od té doby nemohl moc chodit, ale musel. Nic jiného vám tam nezbývá.

Den 3 - neděle  

V neděli jsme jen pokračovali v chůzi, začala jsem mít problémy s patou, děsně to bolelo a každý krok začínal být utrpením. Navíc celý den byla mlha, mrholilo a opět foukal silný vítr. Občas jsem si připadala jako plachetnice, když vám vítr duje zprava do pláštěnky na krosně, tak musíte jít doprava, abyste šli rovně (chápete?). I sopel vám teče ve směru větru. :-D Jo, docela hard-core. Stezka občas vedla jen po kamenech a kvůli mé bolestivé chůzi, jsem zůstávala pozadu. Občas jsem se ocitla úplně sama mezi horami. To se pak snažíte pokračovat v chůzi, jenže větr vás odvává na jinou stranu, pod váma sráz a řeka. To mi pak hlavou běhaly různé myšlenky. Kdyby se mi třeba na těch mokrých kamenech zvrtla noha a já nemohla pokračovat dál, nebo kdybych špatně stoupla a spadla dolů na nějaký špičatý kámen.... možná by mě po nějaké době někdo našel a zašel pro pomoc. Nebylo tu vůbec nic, chatky byly od sebe vzdáleny asi 15 - 20 km. A až tady v horách jsem si uvědomila, jak je člověk slabý tvor a jak může být příroda drsná. Cestou jsem dvakrát potkala stádo sobů! To už se mi možná nikdy v životě nepoštěstí. Jednou se dokonce rozeběhli proti mně, Vinc na mě pak začal volat, ať jsem opatrná. Tak jsem radši začala mávat rukama, abych je vyplašila a aby změnili směr. Přece jenom z těch jejich velkých parohů jde respekt. Každopádně jsem si je prohlédla docela zblízka. Překvapilo mě, že jsou různě zbarvení. Jeden byl dokonce celý bílý a druhý měl zase hnědobílou strakatou hlavu, jako kůň. Krásná zvířata. :-)

 Den 4 - pondělí

Protože jsme byli už všichni unavení a mně a Nickovi dělalo docela problémy držet s ostatníma krok, rozhodli jsme se ujít jen 10 km do chaty Kebnekaise (tak se jmenuje nejvyšší hora Švédska a chata leží hned pod ní). Opět v mlze a větru jsme vyrazili na cestu. Kolem oběda jsme došli na místo. Byla to velká základna s asi 4 budovami, obchodem, elektřinou!!! i sprchama!!! wow! Jaký luxus. Rozhodli jsme se tady ale pouze naobědvat a pokračovat dál kam až budem schopní, protože jsme měli před sebou ještě posledních 19km do cíle a museli jsme stihnout autobus na letiště, který odjížděl další den ve 12:00. Takže jsme už celí vysílení (alespoň já jsem byla) pokračovali v chůzi. Udělalo se krásné slunečné počasí a krajina kolem začala vypadat daleko příznivěji. Sestupovali jsme do menší nadmořské výšky a kolem nebyly už jen kamenná pole a hory, ale krásně zbarvené listnaté lesy. Asi bych měla ještě zmínit, že ikdyž v Uppsale bylo v tuhle dobu pořád léto a zeleno, tady na severu byl podzim. Bylo to zvláštní, octnout se během chvilky v jiné roční době. :-) Cestou jsem opět potkala soba, který si mě pořád prohlížel a chvilku mě pronásledoval. Byla jsem z něho docela vystrašená, protože jsem byla sama a on se mě vůbec nebál. A měl velké parohy zahnuté nahoru! :-o Také jsem viděla všude na cestě mrtvé lumíky, nevím proč, tuhle záhadu se ještě pokusím vyluštit.

Možná protože počasí bylo prostě nádherné a šlo se většinou z kopce, zní to neuvěřitelně, ale došli jsme až do konce, do naší cílové stanice jménem Nikkaluokta. Takže poslední den jsme zvládli ujít asi 35 km! A nejlepší na konec byla chata, která tam na nás čekala. Byla přesně pro 7 lidí a hooodně luxusní s krásnými pokoji, sprchou, wc, kuchyní a dokonce i s lcd televizí! V místním obchůdku jsme si koupili pivo a revitalizovali naše bolavá těla. Prostě nádhera! Byla jsem moc ráda, že jsem zvládla dojít až do cíle (vlastně mi nic jiného nezbývalo, ale už od druhého dne se mi to zdálo nemožné). A v úterý nás jen čekalo rozloučení se sice drsnými, ale krásnými horami a návrat letadlem zpět do Uppsaly, kde jsme dorazili v pozdních odpoledních hodinách. Ten den jsem už nemohla vůbec chodit, na koleje jsem musela jet busem. Ale našeho výletu rozhodně nelituju! Stálo to za to!

Ahoj! Tak už jsem o rok starší. Před dvěma dny jsem měla narozeniny a uspořádala jsem českou oslavu s asi 15 international people v mojem malém pokojíčku na Rackarbergsgatan (mimochodem, v překladu to slovo znamená šibenice, která tady kdysi dávno stávala, nejlepší místo pro studentské koleje, co víc si přát). A protože su holka z Moravy, každý příchozí dostal štamrplu naší domácí slivovice, kterou jsem si sem přivezla. Všem moc chutnala. :-) Vypilo se i hodně piv a flaša Becherovky. A dostala jsem dárečky z Taiwanu, Číny, Polska, Švédska i Česka.

Ten večer jsme se ještě stavili na jiných studentských kolejích, kde byla velká party na střeše. Velké reprobedny, Dj, asi 50 lidí a střecha zhruba desetipatrové budovy. 

Další den jsem šla s mým potrefeným Francouzským kamarádem na fiku do Kalmar nationu. Měli tam plné stoly obložených baget, různých druhů koláčků a zákusků.... mňám. Moc dobrá fika. :-)

A odpoledne nás čekala Crayfish party. To je tradiční švédská party, která se koná jen v srpnu. Lidé se sejdou venku kolem dlouhých stolů, zpívá se, pije se a pojídají se raci. První jsem myslela, že to nedám do huby, ale bylo to docela dobré. A hlavně byla strašná sranda. připadala jsem si jako ve Slunce seno, když jeli do Itálie. :-)

Ale abyste neřekli, že se tady jen flákáme a užíváme, tak už máme za sebou zkoušku ze Švédštiny. No, myslela jsem si, že bude lehčí. Většinu slov v tom testu jsem neznala, ale snad to mám. Výsledky se dozvím za týden. A zítra mě čeká první den v mojí krásné, útulné a skvělé univerzitě se super přátelskýma lidma, kde se už moc těším. Néééééééé! Si dělám srandu! Je to přesně naopak. Nelíbí se mi tam, nechci teď nic měnit a nechci tam studovat. Je to tam škaredé, zrovna tam staví nové budovy, takže je to tam celé rozkopané a je to 6km daleko od města. A když srovnám organizaci Welcome weeku na Uppsalské Univerzitě (kde jsem doteď studovala a kde mám více kamarádů), tak je to hodně velký rozdíl. Ach jo. Zítra tam mám být od 9 do 12 a pak od 15 do nevím kdy. To znamená, že tam musím jet na kole dvakrát 6 km tam a zpátky. Dvakrát! To dělá 24 km za jeden den. Hrůza. Já tam nechci studovat. No jen se podívejte, tohle je moje škola: SLU.